V turistické kanceláři národního parku Los Alerces v Patagonii mě přivítal strážce lesa a poznamenal, že jsem si vybral tu nejtěžší trasu. Podezřívavě se mě zeptal, jestli jsem v dobré kondici, abych takové dobrodružství zvládl. Nemohu popřít, že jsem se cítil trochu uražený. "Samozřejmě," lhal jsem s nadšením.

Rázným krokem jsem vyrazil na trasu, pískající si přitom hudbu z filmu Most nad řekou Kwai. První hodina by byla lehčí nebýt kopřivy, komárů, otravných lidí a skutečnosti, že se mi odlepila podrážka na pravé botě.

Pak se věci trochu zkomplikovaly kvůli mým problémům se závratěmi a tachykardií a faktem, že chodník stoupal až k 250 metrovému útesu mezi obrovskými kluzkými skalami. Cítil jsem malou bolest na hrudi, srdce mi začalo bít o něco rychleji. Změřil jsem si puls a napočítal jsem 140 úderů za minutu ... a můj zrak se začal rozmazávat.

O šest hodin později, když jsem otevřel oči ve vrtulníku lékařské záchranné služby, který mě převážel do nemocnice, jsem se zeptal lékaře, jestli můžu pokračovat v treku. "Vzhledem na váš zdravotní stav," odpověděl rázně, "nebudete schopen vylézt ani na židli."